Klasické mechanické hodiny poháněné závažím nebo pérem mohou být natahovány pomocí elektřiny. Je to nejméně násilné zapojení elektrického proudu do konstrukce hodin. Poprvé se asi objevilo jako natahování věžních hodin. Později se používalo i u stolních a závěsných hodin, vyjímečně i u hodinek. Tam použití naráželo na potřebu miniaturních baterií. Později i zde zvítězila konstrukce plně elektronických hodin a hodinek.
Existují dva hlavní typy natahování a to natahování motorem a natahování "postrčením" elektromagnetem pokud pro natažení stačí menší síly a kratší dráha. Druhému způsobu budeme říkat "hodiny se šťouchem" (Angličané říkají Kick Rewind tedy "nakopávací"). Nesmíme ovšem zapomenout na konstrukce firmy Junghans vyráběné kolem roku 1930 s elektro-pneumatickým natahování pomocí kompresní žárovky. Dalším podivuhodným způsobem natahování je odpařovací natahování s elektrickým ohřevem. Trochu to celé připomíná "kývacího skleněného čápa".
Výkonová škála elektromotorů je poměrně široká. Od výkonných motorů zdvihajících závaží věžních hodin, přes indukční elektromotork například spínacích hodinách po bateriové elektromotůrky v hodinách stolních. Zajímavý příklad je natahování indukčním motorem Ferramo (Ferraris) na samostatné stránce. Zajímavá je i historie, kdy se o prventví v konstrukci indukčního motoru soudil právě Galileo Ferraris a Nikola Tesla.
Uveďme několik dalších trochu kuriózních příkladů motorového
natahování. První příklad
pochází z ateliéru restaurování věžních hodin
ak. soch. Melánie a Petra Skálových. Ateliér provádí
většinou restaurovaných věžních hodinových strojů a připojení
na automatické natahovacího zařízení a zařízení korekční,
které synchronizuje věžní hodiny s přesným časem podle radiového
signálu DCF. Za kuriózní považujeme zejména to, že natahovací
mechanizmus je přidán s minimálním zásahem do historického stroje a lze
ho kdykoliv demontovat. O unikátním korekčním zařízení více v
části o dalším využití elektřiny a samozřejmě na vlastním webu
ateliéru
Druhým příkladem je řešení
hodin PRIM ELECTRIC. Klasický setrvačkový strojek
je poháněn tažnou vinutou pružinou. Natahována je motorkem
DMP 3, který je spirálovou pružinou zatočenou o 180 stupňů spojen se
šroubovicí. Tato pružina umožňuje umístit motor paralelně s
natahovací hřídelí a uspořit tak prostor. Při nátahu se hřídel
"vyšroubuje" po hnacím kole a přes páku natáhne hnací vinutou
pružinu. Ta zpětně tlačí do šroubovice, která jako hřeben
zabírá do hnacího kola a pohání jicí stroj. Nejde tedy o
šnekový převod, ačkoliv 
to tak na první pohled
vypadá. "Šnek" se postupně vrátí do původní polohy a způsobí krátkodobé
zapnutí elektrického obvodu nátahu. Použití motorku na 2,4 V a napájení
baterií 1,5 V je snad poslední kuriozitou řešení těchto hodin.
Třetí případ je z oblasti domácí energetiky. Přepínání "denního a nočního proudu" kdysi řídily i mechanické hodiny. Přepínací hodiny VME mají setrvačkový pérový strojek plynule natahovaný jednofázovým motorkem. Hodiny tak mají rezervu chodu pro případ výpadku sítě. Pro zajímavost uveďme, že přepínací hodiny se vyráběly i kyvadlové.
Další zahraniční příklady také na webu fantastického světa elektrických hodin 19. století zde, část věnované REWOUND CLOCKS: - Motor Rewind
V praxi to vypadá tak, že pérovník nebo kolo se závažím se při
chodu hodin otáčí tak dlouho, až spojí natahovací kontakt.
(Návod u jedněch nejmenovaných hodin.) Pak elektromagnet
přitáhne kotvu a ta pružinu znovu natáhne, nebo vytáhne závaží. Protože
není k dispozici mnohonásobný počet otáček, ale jen silový
impuls, soustřeďují se řešení na různé způsoby prodloužení
doby "nakopávacího úderu". Nejčastější je použití setrvačníku, nebo
složitější konstrukce spínacího kontaktu, který sepnutý sleduje
pohybující se součástku.
Zatímco motorové natahování věžních hodin spíná třeba jednou denně, motorové natahován zmíněného PRIM ELECTRIC spíná 1 x za 5 minut. Hodiny se šťouchem aktivují natahovací mechanizmus s vyšší frekvencí, často v rozmezí několika desítek sekund. Konkretně třeba jeden ze strojků KIENZE natahuje 1 x za cca 100 sekund. Mateční hodiny PRAGOTRON HSH 300 natahují při normálním chodu jednou za cca 75 sekund. Při rychlém vysílání impulsů pro seřízení podružných hodin i 1 x za 3 sekundy. (Podle návodu tento stav nastane, když stiskneme páču 29 dolů, páč energii závaží spotřebovává signální stroj. )
Jiný způsob natahování používají hodiny C. T. Wagner. Jde o závažové signální hodiny, kde závaží je zavěšené na uzavřeném řetízku přes hnací a natahovací řetězová kola. Závaží se zvedá pomocí elektromagnetu, rotoru a rohatky. Tyto hodiny našem muzeu existují i v reálné podobě.
Pro natažení se přeci jen používají větší proudy a je spínán obvod s indukční zátěží, proto hrozí při použití mechanických kontaktů nebezpečí jejich opalování elektrickým výbojem. Používají se i polovodičové spínací prvky a v případě větších natahovacích motorů výkonové spínače. Jiskření na kontaktech vylučuje použití ve výbušném prostředí.
Na dalším obrázku je schéma neobvyklého
elektrického termo-pneumatického pohonu, respektive
natahovacího zařízení. Jde o jakýsi odpařovací motor !!!
Kapalina (alkohol) v dolní části skleněného rotoru se zahřívá
elektrickým topným tělesem a odpařuje se. Kondenzuje v horní části
označené číslem 3. Časem kapalina převáží a rotor se pootočí, tím se
opět dostane kapalina nad ohřívací těleso a děj se opakuje.
Pozoruhodné. Německý patent 714893 z roku 1940 (bez záruky).
Video
1 - síťový přívod 220 V
2 - topné tělísko
3 - skleněná trubička
4 - natahovací kolo
Kliknutím na obrázek zobrazíte útroby těchto hodin. Schrána sama nenasvědčuje, jaká rarita se skrývá uvnitř hodin firmy Jauch and Schmid. Další podobné hodiny najdeme pod označením 1940 Puja Thermo-Pneumatic Clock. Vyráběly se jak jako kyvadlové, tak setrvačkové stroje.
